Káťa u mě na Instagramu viděla pár fotek z Pálavy a od té doby toužila jít na podobnou procházku i ona s Jiříkem. Výhledy na Nové Mlýny, Pálavu, zapadající slunce nad vinicemi. No, kdo jste tam byli víte sami, jak je to krásný. A tak jsme šli. Káťa to dokonce to zvládla i v osmém měsíci těhotenství.
První půlku focení bylo zataženo. Šli jsme do kopce, povídali, rozjímali s kolemjdoucími nad nesmrtelnosti brouka (doslova) a sbírali luční kvítí. Sluníčko nás nepozdravilo ani na vrchu, kde se krásně rozbalila okolní krajina. A tak jsme si aspoň užívali výhledů.
Při cestě dolů ale začalo mezi stromy prosvítat něco zlatého. A když jsme dorazili na vyhlídku pod skalním masivem Martinka, spadla nám brada. Mezi mraky na nás zářila sytě oranžová koule a to, co dělala s přírodou, bylo neuvěřitelné.
Kdo už se mnou někdy fotil, ví, jak dokážu vyšilovat, když mám nádherné světlo. Pobíhám kolem, samým nadšením áchám a óchám, totálně ztrácím pojem o čase a jsem v ten moment nejšťastnější bytost na zemi. Prostě fotoorgasmus. A přesně takové to bylo i tehdy. Většinou tím lidi docela rozesměju. A to je fajn.
Focení je o světlu, a proto se snažím plánovat tak, abychom na focení v přírodě měli zapadající sluníčko. Ne vždycky to vyjde, s tím je potřeba počítat, ale ten pokus za to vždycky stojí. Leckdy příroda překvapí. Jako třeba tady.
Odjížděli jsme po západu sluníčka s výhledy na krásné červánky a bylo nám dobře. Dost možná to byl jeden z posledních prosluněných letních večerů. Ale že stál za to. Už teď se těším na podzim. Ten totiž umí kouzlit barvama i bez sluníčka.
