Roadtrip po Irsku | Sedm dní v zemi sta odstínů zelené

Irsko hrabství Kerry

Na psaní tohohle postu jsem se dost těšila. Nemohla jsem se dočkat, až se díky němu a editu fotek vrátím do míst, která jsou mému srdci nejbližší. Abyste totiž chápali… po mé první návštěvě Irska jsem už tak nějak měla tušení, že to bude pecka. Nevěděla jsem ale, že až se po čtyřech letech vrátím, skálopevně se utvrdím v tom, že je to má dream country a zároveň jedno jediné místo na světě, kam bych se mohla a chci vracet znovu a znovu a znovu. Pojďte se mnou na krátkou fotocestu po těch největších špecích, které jsme na našem sedmidenním roadtripu viděli.

Zdá se to jako nadlidský úkol vybrat z pětiset fotek nějaké rozumné množství, proto byl můj limit šest snímků za každý den (u těch nejzajímavějších dnů jsem si ho dovolila porušit). Trochu to až bolelo, sundávat praporky z fotek, které ve mně vyvolávají tolik emocí, ale snad bude výsledný výběr o to atraktivnější. 🙂

PONDĚLÍ

Přijíždíme trajektem z britského přístavu Holyhead do Dublinu a řítíme se jako hladoví a nevyspalí zombíci do příjemného bistra doporučeného Tripadvisorem (mimochodem tahle aplikace nám několikrát zachránila kůži a vřele doporučuji všem cestovatelům). Posilněni irskými vejci a toasty se zbavujeme bagáže a čeká nás asi sedm hodin v Dublinu, než vyzvedneme auto.

Dublin nás úplně neuchvacuje. Nejpůsobivější je prohlídka Trinity college, hlavně díky vtipnému studentovi práv (jako fakt… právník, vtipný a nad věcí?), který nás provádí, a tamní úchvatné knihovně. Jinak to je vcelku všední město plné rozkopaných cest, odpadků a turistů. 🙂 Bez lítosti jej opouštíme a míříme na letiště vypůjčit autíčko. Poznatek: abyste si v Irsku půjčili auto bez hloupých poplatků za pojištění, mějte nachystanou kreditní kartu a ne debetní, jinak naletíte… jako my. Zamačkáváme jsme slzu nad spláchnutými třemi tisíci a já se plná očekávání chápu volantu naší Škody Fabie. Ježdění vlevo mě strašilo celý předcházející týden, ale až na jedno školácké najetí na obrubník, při kterém mě trochu polívá pot, si zvykám relativně rychle. První večer jedeme doplnit zásoby jídla do Aldi a hurá hledat místečko pro stan.

Irsko je totiž plné nádherné divoké přírody a přátelských lidí, takže stanování se přímo nabízí. Máme jsme štěstí a narážíme nejen na krásný lán plný balíků slámy, ale i na jeho vlastníka, který nám bez problémů pobyt povoluje. A tak rozkládáme stan a už se jen kocháme zapadajícím sluncem, kterým nás Irsko vítá…

ÚTERÝ

Probouzíme se do slunečného rána a jsme za něj velmi vděční, protože si uvědomujeme nestálost irského počasí. Balíme tábor a vyrážíme do nedalekého městečka Kildare. Sluníčko nám svítí na cestu a Spotify hraje The Corrs (samozřejmě). Největší wow v Kildare je katedrála svaté Brigity, jedné z patronů Irska (ano, svatým Patrikem to nekončí). Interiér je naprosto Harry Potter like úchvatný a my se z popisků dozvídáme spoustu zajímavostí. Hned za katedrálou se dá vyšplhat do nejvyšší přístupné kulaté vyhlídkové věže v Irsku. Cesta po žebřících poněkud krkolomná, rozhled ale nemá chybu.

Druhý den máme napakovaný a tak se posouváme dále na západ. Po cestě naši pozornost lapí poutače na zříceninu hradu Dunamase u města Portlaoise. Neplánovaně sjíždíme a nelitujeme. Tyhle ruiny jsou totiž jedna z věcí, které na Irsku miluju. Propadlé stropy a zborcené zdi porostlé mechem a kapradinkami. To všechno na kopci obklopeném dech beroucí krajinou. Touláme se po kamenech dobrou hodinu než nás vyhání z dálky se blížící déšť. Pro mě ale jednoznačně jeden z nejsilnějších zážitků celé dovolené vůbec. Ty výhledy jsou prostě moje…

Po svačině v přírodě vyrážíme opět na cestu. Jede se příjemně a já si zvykám na to, že mě auta míjejí po pravé straně. Další věc, kterou na Irsku zbožňuju jsou holding-hands, stromy po stranách silnic, které se v korunách dotýkají a vytvářejí tunýlek. Naprosto dokonalá záležitost, ze které mám pokaždé husí kůži.

Zastavujeme u městečka Kinnitty (nejroztomilejší název ever!) a po přečkání krátké průtrže mračen si dáváme 8km procházku v pohoří Slieve Bloom. Všude jsou vřesy, kapradiny vysoké jako dospělý člověk, smíšené lesy, rozpadlé kamenné zídky a hlavně  d o k o n a l é rozhledy! Večer zakončujeme opět hledáním místa na stan, opět jeho úspěšným suchým rozložením a opět dovolením se poblíž žijící starší paní. K večeři irská zelenina, šunka a ten nejskvělejší chleba, jaký jsem kdy jedla (sladko-slaný, hutný, ale měkký, s rozinkama, mňam!).

STŘEDA

Po sbalení všech našich zvlhlých věcí nás kola vezou dále na západ. Portumna je městečko, které kromě tradičních irských barevných fasád a poklidného tempa nabízí především historické stavby a přírodu (ostatně jako celé Irsko :D). Mě dostává do kolen nejvíc zámek Portumna a jeho kuchyňská zahrada, kde se pěstují bio rostlinky a plody. I když mrholí, touláme se tam dobrou hodinu. Na závěr se zastavujeme i v samotném zámku a uznáváme, že zahrada si po právu zasloužila větší časovou dotaci. Na místech jako je tohle si vždycky si vzpomínám na Downton Abbey a v duchu vidím všechny ty paní a pány, footmany a služebné… z dob před více než stovkou let.

A protože je Irsko plné překvapení narážíme na cestě na další skvost – rozbořené opatství Portumna. Ruina, která dýchá mystikou a drsnou irskou historií. Nasáváme atmošku dokud nám to počasí dovolí a než nám durch zmoknou foťáky. Pak už nasedáme a jedeme směr Portumna Forest park. Příjemná dvouhodinová zcela nenáročná procházka irskými lesy obklopujícími Lough Derg. Sním o životě v Irsku a možnosti jít každý den běhat po těchhle úchvatných rovinkách mezi kapradinami, břečťany a borovicemi!

A protože nás čeká ještě jeden přejezd, neleníme a pokračujeme.

MOŘE!

Počasí se ale bohužel kazí a po našem příjezdu do Salthill (městečko hned vedle Galwaye) se začínají od západu stahovat nebezpečná mračna. Procházíme se zachumlaní v bundách podél úchvatné zátoky Galway, obdivujeme otužilé Iry pobíhající kolem jen v šortkách, představujeme si, jaké ty místa musejí asi být, když máte zlatou hodinku, a snažíme se neztrácet naději na trochu slunce. Kolem půl deváté to vzdáváme a vyrážíme hledat vhodné místo pro stan. Poprvé však selháváme a táboříme (pokud se to tak dá nazvat) na kamenitém podloží. Stan rozbalujeme za deště a hoooodně obtížně, s větrem lomcujícím stanem a deštěm bubnujícím do pláště, tak nějak usínáme…

ČTVRTEK

…SAMOZŘEJMĚ ráno otevíráme stan a venku je krásně. Taková klasika. Naspali jsme toho hodně málo. Když máte pocit, že vám spadne stan na hlavu a každou chvíli dostanete sprchu kapkami vlhkosti vysrážené na vnitřní straně stanu, není to úplně 5-star hotel. Protahujeme se a než bys řekl švec, od moře se blíží další mraky. Balíme našich pět švestek a auto startujeme už opět za deště. 😀 V Irsku prostě pořád závodíte… s počasím.

V Galway už je líp. Bez deštníků se procházíme městem, které patří mezi jedno z nejkrásnějších na světě a zároveň je kulturním srdcem celého Irska. Už chápeme proč. Na každém kroku potkáváte muzikanty nebo tanečníky. Pro mě ráj na zemi. Irskou kulturu miluju od svých patnácti.

Mrzí mě, že na Galway nemáme víc času, je před námi dloooouhý přejezd na jih do Killarney. Několikahodinová cesta krajinou, která nabízí zelené kopečky s ovcemi a krávami, zátoky, kamenné zídky a břečťanem porostlé stromy podél krajnic. Úchvatný je průjezd drsnými vápencovými kopci národního parku Burren, kde se zastavujeme také k návštěvě náhrobního portálu Poulanbrone, který je dokonce starší, než Stonehenge.

A protože si chceme také jednou vychutnat noční život, necháváme věci tentokrát v útulném B&B u Killarney a vyrážíme do centra. Můj milý mi dělá radost nákupem svetru z vlny irské ovečky a půl hodiny na to si už jednou její kolegyní cpu bříško (vegetariáni a vegani odpustí). Hele, tady se ta zvířata mají lépe, než kdekoliv jinde na světě, tak žádný výčitky! Jelikož jsme docela na severu, stmívá se až před desátou. Když po téhle době vcházíme do ulic, jsou všude skupinky alkoholem posilněných lidí. Zapadáme do baru Courtney’s, kam nás láká živá hudba. Tři pánové si to krásně dávaj na hned několik hudebních nástrojů a tradiční irská muzika mě nutí si přinejmenším poklepávat nohou. Kdyby bylo s kým, hned bych si skočila nějaké ceili. Nechávám se pohltit sladkou chutí Bulmers, toho nejlepšího cideru, jaký znám, a děkuji irským zákonodárcům za umožnění legálně řídit i po vypití půl pinty.

PÁTEK

Je to bájo, probudit se v suché posteli a mít teplou irskou snídani. Den startuje báječně! Navíc svítí sluníčko! Čeká nás národní park Killarney a průjezd hrabstvím Kerry. Trochu turistíme a navštěvujeme hlavní atrakce jako opatství Muckross se svým majestátním stromem tyčícím se nad vnitřním nádvoří, nebo vilu Muckross, k níž nás přivádí kouzelná stezka vedoucí typickými irskými lesy kolem jezera Muckross. Než se vydáváme dál po Ring of Kerry, zastavujeme se u vodopádu Torc, kde samozřejmě začíná co…? Pršet.

Nevadí. Po půl hodině vyjíždíme z mraku a začíná ta pravá… nefalšovaná… zelená… kopcovitá dokonalost. Jakoby se nám nakonec Kerry chtělo ukázat v plné kráse a nalákat nás. Nemám slov. Před námi se tyčí nejvyšší „hory“, které v téhle zemi najdete. Po nich se probíhají ovce. Přes vrcholky se valí obláčky. Všude kvetou vřesy. Vlasy vám čechrá vítr. A vy jen stojíte na kamenné zídce a hledíte. Hledíte na tu parádu a nic vám nechybí. Chcete zůstat ponořeni v téhle ultimátní chvíli napořád…

…a takhle jsem se zamilovala do hrabství Kerry a rozhodla se pro svůj další cestovatelský cíl. Zajít si těch cca dvě stě kilometrů napříč touto skvostnou krásou jednou natěžko.

Opouštíme Molls gap a směřujeme do Kenmare z něhož už hurá za Keithem do Eclipse Adventure Centre. Můj kolega z učitelského kurzu, který jsme oba absolvovali před třemi lety, nás uvítal na tomhle senzačním místě, kde letos vypomáhá. EAC určitě omrkněte a pokud by vás lákal aktivní odpočinek v irské přírodě, tohle místo vás nadchne (a ne, EAC tento článek opravdu nesponzorují). Keith nejenže nám poskytl místo pro stan, ale hlavně nás provedl kousek právě po pěší stezce Ring of Kerry (dá se totiž absolvovat i kolmo nebo v lamersky v autě). Poslední fotka západu slunce nad zátokou Kenmare je právě odtamtud. Jsem neskutečně vděčná za krásnou zlatou hodinku, kterou jsme tam chytli. Další výhled, ze kterého nám spadla brada.

SOBOTA

Jak vidíte již z první fotky, po páteční noci jsme plni energie a dobré nálady. A to ještě ani nevíme, že nás čeká nejslunnější den celé dovolené! Snídáme, tancujeme na Elephant sessions a je nám hej. 🙂 Já jsem plna očekávání, protože přejíždíme do mého milovaného hrabství Cork, kde jsem čtyři roky nazpátek strávila na zdejší květinové farmě nejlepší tři týdny svého života. Cork nás vítá, zcela pochopitelně, těmi nejúžasnějšími rozhledy po krajině plné kopců, pobřeží, moře a překvapivě… slunce! Zastavuju auto a běhám jako kamzík po kamenech abych našla ten nejlepší úhel pro můj záběr.

Rozhodla jsem se mému milému ukázat z tohoto hrabství co nejvíc, a proto projíždíme, kromě pár nových míst, hlavně mé staré známé skvosty. Navštěvujeme megality Drombeg, vkrádáme se do Castlefreke :), odpočíváme na útesech nad nejjižnějšími plážemi Irska, hledáme a úspěšně nacházíme lesík, kde podle místních žijí víly… Je to pro mě nesmírně vzrušující a nostalgický den. Dostáváme se také ale na pro mě nová místa, jako je například místní kostelík s tradičním irským hřbitovem plným keltských křížů. Ještě o chlup víc zajímavé jsou však krávy pasoucí se na protějším kopci. Totiž, abyste chápali, irský dobytek je speciální. Je velmi sociální. Proto, jakmile nás tyhle krásky spatřují, rozbíhají se dolů z kopce za námi. Zastavuje je až elektrický ohradník. A nám nezbývá, než se jen smát. Prostě… krávy 🙂

Radek celou dovolenou žadoní o maják a tak se rozjíždíme ke Galley Head. Až dovnitř se dostat nejde, ale kocháme se alespoň okolními útesy ponořenými do paprsků zapadajícího slunce. Stanujeme, jak jinak, než na ověřené pláži kousek odtamtud. Večeříme s výhledem na podvečerní moře. V dálce se kupí hrozivě vypadající mraky…

NEDĚLE

Prší.

Pršelo celou noc a my poprvé balíme komplet mokrý stan. A nejenom ten. Sami jsme prokřehlí a zmáčení. Hned padá rozhodnutí. Na poslední noc rezervujeme opět B&B. Že nejsme dostateční dobrodruzi…? Možná. Čert to vem.

Náš předposlední den celý prší. Navštěvujeme roztomilé Clonakilty, trhové městečko v zátoce. Před čtyřmi lety jsem tam prodávala Lydiiny květiny a jahody, vykládala s ostatními trhovci a ochutnávala jejich výtvory. Nemělo to chybu. Teď jakoby ztratilo část toho kouzla. Uplakané počasí udělá hodně. I tak navštěvujeme aspoň tamní kostel a procházíme se kolem zátoky. 

Následuje opravdu hodně dlouhý přejezd na sever ke Kilkenny (taky už vám jde hlava kolem z těch měst začínajících na „K“? Slibuju, tohle je poslední). LIJE JAK PŘED POTOPOU SVĚTA! My sedíme v autě a už se nám ani nikam nechce. 😀 Když se déšť trochu uklidní, jdeme se kouknout aspoň na zámek Kilkenny. Stavba je to krásná, ale fotka stála za starou belu. Tak se mrkněte aspoň tady. Nemáme už ani náladu na nic dalšího a za chvíli se má stejnak smrákat, jedeme se ubytovat.

Na Irsku je magická ještě jedna věc. Právě to šílený počasí a otravnej déšť způsobí, že až je po všem, večer se před vámi rozlejou na nebi růžové, červené a fialové vodovky, vpijou se do sebe a jak je prosvítí zapadající slunce, nemá to chybu. Nečekáte to a tím větší wow přijde. Je to taková cena útěchy. B&B opouštíme bez foťáků a cestou na večeři si uvědomujeme, jaká to byla chyba. Po chvíli proto, bez ohledu na cokoliv, obracíme auto a fičíme zpátky pro techniku. O tu největší podívanou sice přicházíme, ale máme aspoň něco. Na západě obdivujeme hejna ptáků a červánky. Na protější světové straně se třpytí dlouhá a štíhlá duha. No tohle prostě jen tak někde nezažijete…

Na jídlo do restaurace přijíždíme pozdě, už se nevaří. Fish and chips z fastfoodu to jistí.

PONDĚLÍ

Poslední den.

Glendalough je jedna z nejprofláklejších památek Irska vůbec. Nachází se v hrabství a stejnojmenném pohoří Wicklow, kde jsem se chtěla projít. Opravdu hodně hodně starý klášter, z něhož zbyla hlavně tato kamenná ochranná věž, navštěvují každodenně davy turistů. Místo tajemné atmosféry pak spíš vdechujete směs potu a parfémů a ze všech stran se na vás valí cizojazyčné výklady průvodců.

Až už toho máme dost, následujeme davy po stezce k Upper Lake. Procházíme opravdu pozoruhodnými lesy a udivuje nás, jak málo lidí se pozastavuje nad jejich úchvatnou krásou. Někteří tvrdí, že kvůli focení se lidi zapomínají dívat kolem sebe. Já osobně mám opačný dojem, protože je to právě focení, co mě nutí si víc všímat okolních věcí a detailů. Jako například těchhle lístků šťavele (ne, opravdu to není jetel, jak si většina lidí myslí).

Kolem druhé odpoledne završujeme naši poslední procházku irskou přírodou a z pohoří Wicklow míříme na sever Dublinu. Lehce posmutněle děláme pápá našemu autíčku a míříme na letiště k odbavení. Ryanair by samozřejmě nebyl Ryanair, kdyby neměl aspoň nějaké zpoždění. Takže místo v šest se do letadla dostáváme až o půl sedmé. Když se pak odlepujeme od země, ještě než proletíme prvním hustým patrem mraků a Irsko se pod námi nadobro zavře, loučí se s námi tahle drsná země dech beroucím panoramatem a já naposledy vzdychám nad tím, jak může existovat něco tak dokonalého…

DODATEK

Irové si své země váží a umí se k přírodě chovat, takže se jim to pochopitelně vrací. Přála bych si to samé pro naši republiku. Třeba až se tam za třicet let vrátím, nebudou ty rozdíly tak markantní. Do té doby tam budu jezdit áááchat a óóóchat mimo jiné také nad tím, jak…

…mají města čistá a bez reklam

…i přestože najít na ulici koš je nadlidský úkol, protože všichni jezdí do sběrných dvorů, nikde se nepovalují odpadky

…využívají pozemky s rozumem a nemají problém je nechat občas ležet ladem

…většina domácí produkce je organic a v obchodech najdete převážně potraviny „made in Ireland“

…nestaví nikde nesmyslné mrakodrapy a používají obnovitelné zdroje energie

Amen

3 thoughts on “Roadtrip po Irsku | Sedm dní v zemi sta odstínů zelené”

  1. Některá místa jsou opravdu kouzelná. Jestli se v Irsku někdy ocitnu, určitě musím přespat v tom pohádkovo-snovém lese na obrázku pod Glendalough a Upper Lake. Skoro tam vidím i ty stíny druidů nebo víl :o)!

Comments are closed.