Narození miminka je jeden velký zázrak. Tohle téma, samo o sobě natolik intimní a zároveň diskutované, se mi těžko uchopuje pragmaticky. Já sama děti zatím nemám. Ale když mi Barča před půl rokem napsala, že by chtěla mít fotky svého porodu, neváhala jsem s odpovědí ani vteřinu. Tohle byl můj fotografický sen od pradávna. Bez ohledu na to, co si kdo myslí o domácích porodech. Bez ohledu na to, jak mi někteří říkali, že se mi diví… Do teď nechápu proč.
A pak přišel koronavirus a všude zavládl strach a uzavření. Nejen lidí v domovech, ale hlavně lidí v sobě samých. Z focení porodu sešlo… Smířila jsem se, jako všichni ostatní fotografové, že teď přijdu o spoustu úžasných focení včetně toho nejúžasnějšího s Barčou. Za pár týdnů se ale všechno začalo otáčet a v den, kdy měla Barča termín, jsem si všimla, že fotografové kolem mě začínají fotit. Napsala jsem jí a tři dny na to už jsem seděla v nočním rozjezdu a jela za ní domů. Byly tři hodiny ráno.
Barča měla kontrakce už pár hodin a nikdo nevěděl, kdy to přijde. Schovaná v roušce jsem přijela v noci k rodině, z níž mě větší půlka nikdy předtím neviděla. A já s nimi měla být u toho nejintimnějšího zážitku, jaký vůbec člověk může zažít. Do teď se nad tím v duchu usmívám a nevěřícně nad tou neskutečnou životní příležitostí kroutím hlavou.
Porod trval skoro den. Po více než dvaceti hodinách už byli všichni vysílení. A pak, nevím odkud Barča vytáhla ty poslední zbytky sil, ale když už bylo evidentní, že miminko je nejblíže světu, co kdy během toho dne bylo, se zatnutými pěstmi a ohromným vypětím sil spatřili všichni poprvé malého Davídka.
A tak jsem tam stála, ukazováček přilepený na spoušti, oči zamlžené a tvář od slz… a cítila to nekonečné štěstí s celou rodinou. Všechno bylo dokonalé.
Možná si říkáte, proč by někdo chtěl mít na fotkách zachycený zrovna porod. Vždyť je to jen syrové utrpení. Na to nikdo nemůže chtít vzpomínat. Řeknu Vám, zeptala jsem se na tohle po porodu Barči samotné a její odpověď mě naprosto dostala. Pro ni to bude něco, kam si bude chodit připomínat svoji sílu a to, jak úžasného muže a dceru má. A musím říct, že to naprosto sedí. Adam byl celou dobu po jejím boku a porod prožíval s ní jako jedna duše. A malá Eli zvládla celý den statečně a samostatně čekat na příchod bráchy.
Až později mi došlo, že tohle je ta „práce“, která má vyšší smysl. Proto jsem na světě. V tomhle jsem se našla a takto chci být součástí lidských životů. Skrze fotky. Bylo těžké vybrat z více než 200 snímků jen část, když všechny dohromady tvoří tak krásný příběh. Příběh, který vždycky když si procházím, na konci přes slzy nevidím…
A možná bude mít někdo potřebu se vyjadřovat k tomu, jak osobně vnímá domácí porody. Schovejte si to prosím na chvíli, až se vás na to někdo bude ptát. Tenhle článek a fotky o tom nejsou. Jsou jen o té ohromné lidské síle, nejčistší lásce a zrození nového života. Tak se nadechněte a vnímejte…
