Doufala jsem, že první měsíc, ze třetiny jarní, přinese lepší věci než zima. Hlavně lepší náladu. Taky kamarády, nejen na monitorech. Víc slunce a výletů. Kreativní hlavu, oko a ruce.
Že po dvou letech únorovo-březnové Asie ho letos strávím doma, s tím jsem se smířila. Že nás zase zavřou, se dalo taky čekat. A tak jsme s kamarádkou fotografkou vymyslely něco, abychom úplně nezblbly. Stodenní fotovýzvu.
Začala jsem zase každý den běhat s foťákem po bytě a kolem baráku. Vyzkoušela pár nových věcí. A když se teď s odstupem dívám na svůj březnový soubor a porovnávám ho s tím, co jsem nafotila loni v březnu (v rámci projektu 365), třesu hlavou a povzdychám…
Je to úplně něco jiného.
Jednak jsem se loni vracela ze Srí Lanky a jaro přišlo mnohem dřív. Tehdejší lockdown mi vůbec nevadil, spíš naopak. Vzpamatovala jsem se z jetlagu, dala do pořádku pracovní resty a ve zbylém čase tvořila. Byl to dobrý březen.
Oproti tomu rok s koronou se na letošních fotkách podepsal celkem dost. Motivy i barvy, sedí to všechno. Odráží, jak moc mě ta nesvoboda, rutina a omezování už nebaví. Na sklonku měsíce vidím trochu zlepšení… Přišla spása v podobě tepla, barev a květin.
Tak či tak, jsem ráda, že to dělám. Jednou bude svět zase v pořádku, a že bude určitě, protože my lidi se z toho nějak dostanem, dřív nebo později… a pak se na tyhle fotky kouknu a zavzpomínám, jak moc na pytel to tehdy bylo. A že i tak jsme to dali.
Za každý den, co v týhle době zvládneme, si zasloužíme poplácání po rameni. Rovnou metál si pak zaslouží všichni zdravotníci, učitelé, rodičové s malými dětmi, živnostníci a spousta dalších, kterým tahle doba dává zabrat dvakrát tolik.
Takže oslavujme a odměňujme. Sebe i ostatní.
Každý den, aspoň něčím malým. Dobrým kafem. Dortíkem nebo makronkou. Květinami. Pohledem na zapadající slunce. Tancem na oblíbený song. Dlouhým objetím. Vzpomínkami. Podporou. Plány a přáními. Nadějí…