Jeden rok.
365 dní.
Každý den foťák v ruce.
Každý den minimálně jedna fotka.
A nejen nějaký náhodný cvak kafe v kelímku.
Ale fotka, za kterou se nebudu totálně stydět a zveřejním ji na svém Instagramu.
Takhle vypadalo mých posledních dvanáct měsíců.
Jste jako já před rokem a chcete do toho šlápnout? Dát si výzvu a ve focení se posunout? Přemýšlíte, co je vlastně „to vaše“, jaký je váš fotografický styl?
Začněte každý den fotit.
A pokud vás zajímá, jaké to pro mě bylo a co to vlastně obnáší, tyhle řádky jsem napsala pro vás…
Bylo jaro 2019 a mi přišlo, že zanedbávám focení „jen tak“, pro sebe. Taky se všude pořád mluvilo o hledání svého stylu. Jak na to proboha? Fotit, fotit a fotit. No dobře.
Velký foťák váží hodně, nikam se nevejde a člověk si nechce brousit v dešti, prachu a bůhví jakém humusu každý den foťák třeba za sedmdesát tisíc… že? Proto jsem si v červenci 2019 koupila malou, kompaktní, ale hodně dobrou bezzrcadlovku. Fujifilm X-T2 se setovým objektivem. A tak začal můj rok každodenního focení.
S Fujinou vždy a všude na krku jsem měla možnost fotit scény, které by mi jinak unikly. A vím, že se říká, jak stačí mít po ruce mobil a dobrou fotku uděláte i s ním. Kecy jsou to. Teda aspoň můj telefon dělá místo fotek bahýnko a nic kreativního s tím nevymyslíte. Navíc si moc ráda hraju v Lightroomu s barvama a mobilní jpeg je prostě velký špatný.
Tak jsem fotila. Každý den. Občas ráno, zajímavé ostré stíny. Často večer, při zlaté hodince. Ve městě, hlavně street foto a taková ta malá zákoutí s rozpraskanýma zdma, rezavým zábradlím, kytkama a tak. Ale taky v přírodě, tam to mám nejraději. Fotila jsem v létě, kdy mi často chybí inspirace. Na podzim, kdy se nemůžu nabažit barev a mlhy. V zimě, kdy zápasím s nedostatkem světla, ale i díky tomu jsem zjistila, jak krásné můžou být noční pouliční fotografie. No a na jaře, kdy hýřím energií, nadšením a kreativitou.
Můj rok byl díky focení neskutečně bohatý a plný prožitků, které bych jinak neměla. Kolikrát jsem se vydala ven jen abych „ulovila“ fotku. A taky, když máte koronavirovou krizi a můžete měsíc maximálně tak obcházet zdi bytu nebo jen ven za roh paneláku, to vás teprve naučí.
Naučíte se vidět i ty sebeobyčejnější věci jinak. Hledat krásu a zajímavé detaily na místech, které už jste viděli stokrát. A to je trénink k nezaplacení.
Za ten rok jsem poznala, co mě ve focení baví a co ne. Zjistila jsem, že nejraději fotím staré a zdánlivě škaredé nebo obyčejné věci, které pro mě ale vůbec nejsou ošklivé. Právě naopak. Prasklé sklo, opuštěná rezavá maringotka, ploty, kaluže, větve porostlé lišejníkem… Tohle všechno přitahuje můj pohled a z takovýchto fotek mám nepopsatelnou radost. A kdybych každý den nefotila, nepřijdu si na to. Když totiž něco děláte dost často, tak se vám přirozeně vkus a styl zaměří určitým směrem. A najdete si „to svoje“. To, co vám jde dobře a dělá vám dobře na duši.
Místy mi focení ale radost nedělalo. A občas to i bolelo. Ty dny s nulovou inspirací a energií. Dny, kdy i ten lehoučký foťák vážil najednou pět kilo a mi se fakt nechtělo fotit ani za nic.
Kreativní krize.
Většinou se to podepsalo na výsledku a fotka nestála za nic. Ke konci projektu přišly chvíle, kdy jsem se vším chtěla praštit. Nemohla jsem se dočkat, až to skončí. Nebyla témata ani chuť a motivace zamrzla skoro na nule.
V tyhle dny jsem se musela kopat a nejhorší bylo vzít foťák a jít ven. Když už jsem ale měla tohle za sebou, většinou to nějak šlo.
Byly to cenné chvíle. Zjistíte, jak je důležité odpočívat, odpojovat se, odjet do kšá, prostě nedělat nic a jen se dobíjet. A taky… když se pak nakopnete zpátky, často zjistíte, že se něco zlomilo a vaše vnímání se posunulo zase o kus dál. A fotíte o kočičí chlup líp.
Taky si za ten rok vyzkoušíte velkou spoustu nových věcí. U mě to byl freelensing (focení objektivem oddělaným od těla), do kterého jsem se zamilovala… Tak moc, až mi ze samé lásky jednoho dne vypadl objektiv z ruky. Kutálel se několik metrů z kopce. Taky focení mázlých fotek, dlouhá uzávěrka je kámoš. Dvojité expozice byly sranda. A naopak mé pokusy fotit flatlaye většinou příliš nedopadly, protože mi v nich chyběla přirozenost.
Kapitola sama pro sebe byly mé autoportréty. Ne selfíčka, ale portréty, takže foťák na stativu, nějaký koncept a myšlenka. S tím jsem začala během Koronaviru a fotky, které takhle vznikly, pro mě mají speciální hodnotu.
Pokud si říkáte, že chcete fotit, ba se i focením živit, ale pořád si nejste jistí, jestli je to ta správná cesta, zkuste fotit rok v kuse. Jestli to fakt milujete a je to pro vás to pravé, vydržíte a posunete se kilometry kupředu. A zamilujete se do focení ještě víc.
Aspoň já mám takový pocit u sebe. Vkus je pořád hodně subjektivní záležitost, ale mám dojem, že posledních 4-5 měsíců mi z foťáku lezly čím dál tím dívatelnější fotky. Ne skvělé nebo výjimečné, ale dívatelné. Některé možná i celkem dobré.
Jednou snad přijde i ta fakt skvělá fotka. Možná to bude chtít ještě tři, pět nebo deset projektů 365, ale přijde.
A to pak bude něco! (:
Chcete vidět víc fotek? Výběr z projektu najdete na mé stránce 365 dní.
Zajímá vás celá má rok dlouhá cesta? Všechny fotografie najdete na mém IG @sue_konvalinkova.
Líbí se vám některá fotka natolik, že si ji chcete pověsit doma? Ráda vám zařídím kvalitní tisk na luxusním 100% bavlněném papíře, gatorfoam desce, nebo jako standarní fotoobraz. Pro více informací mě prosím kontaktujte na e-mailu info@suzannefoto.cz nebo na mém IG.