Když jsem začínala s focením, říkala jsem si, že až mě o svatební fotky jednou požádá nějaká jiná fotografka či fotograf, bude ze mě fakt velká holka. Loni se to stalo. A pořád si připadám úplně stejně.
Nicméně fotit tak strašně důležitý den pro někoho, kdo svatbám a fotkám sám rozumí, je o to větší zodpovědnost. S tím jde ruku v ruce i trocha nervozity. A tak není nic lepšího, než si kamarády postavit před foťák na párovém focení. Všechny strany se navzájem uklidní. Fotografka zjistí, že její pár je naprosto úžasnej, a pár si oddychne, že si vybral fotografku, která totálně nezprasí jejich svatební fotky (z čehož si cyklicky oddychne i fotografka sama).
A tak jsme vypadli za sněhem. Nebo spíš za tím, co z něj zbylo. Sbalili jsme svetry, deky, termosky a šli blbnout na kraj lesa. Spousta pobíhání, zahřívání, ňuňání a smíchu. Podezírala jsem Lucku, že si barví vlasy podle Víťovy šály. A taky myslím, že doma ve volném čase trénujou blbiny s dekou… Už teď se těším, co vymyslí se svatebníma šatama.
