Eva&Ondra-417

Beskyde, Beskyde, vezmeš si mě?

Když mi Evička napsala, že by byli s Ondrou rádi, kdybych jim nafotila jejich svatbu v Beskydech, zajásala jsem. Svatby mezi kopečky zbožňuju. A když pak dodala, že mají pro obřad vybraný nádherný dřevěný kostelík v Bílé, jen jsem blaženě vydechla… Já kostely miluju… a ty dřevěný, ty obzvlášť! Takže to bylo skoro hnedka jasné ano. Ale i tak jsme se ještě chtěli vidět. Na schůzce, která se odehrála v Ostravě u dobrého kafíčka, jsme si padly hnedka do noty. A i když její Ondra byl zrovna busy, bylo mi jasné, že někdo tak super jako Evička, si nemohl za partnera vybrat nikoho jiného, než jen podobně milého člověka. A tak jsem se začala těšit.

No a v den svatby nám samozřejmě od rána pršelo. Nebo spíš mrholilo. Ne tedy úplně svatební počasí a čekala jsem, co z toho vypadne. Jestli budu fotit zástupy deštníků a nespokojené svatebčany, nebo se s tím lidi popasujou s úsměvem, nebo jestli nakonec přece jen zasvítí. A věřte nebo ne… jak si měli říct Ondra s Evičkou své „ano“ objevilo se slunko. Pak se sice zase úspěšně schovalo (jak už to v dubnu bývá), ale ještě jsme ho ten den párkrát viděli.

Mi na svatbě nevadí žádný konkrétní typ počasí. Se vším se dá pracovat, všechno má něco do sebe a nese s sebou určitou atmosféru. I s kapkami deště vykouzlíte fajn fotky. Hlavně pokud se chce lidem, které fotíte. Nejvíc záleží právě na tom, jak se k tomu postaví ti kolem, jestli budou protivní, že mají zablácené boty, nebo budou tancovat mezi kapkami deště a vykváknou se na mejkap. To druhé je mnohem lepší.

Nakonec se to nebe vybarvilo tak, že jsme k večeru fotili na poli za krásné zlaté hodinky. Evička s Ondrou střídali blbnutí s takovou romanťárnou, že jsem se až chtěla obrátit zády a dát jim nějaké soukromí. Dokázali se tak krásně uvolnit a užívat si těch pár chvil z hektického svatebního dne, kdy se mohli jen tak zadívat jeden na druhého a říct si věci, který si třeba ještě během toho dne říct o samotě nestihli. Dobře, o samotě… foťák se nepočítá. A já…? Mě projevy lásky nabíjejí a nic se mi nefotí líp.

Večerní párty se nesla v duchu her a tancování. Už nějakou dobu jsem neviděla na svatbě židličky v kolečku. Celkem vražedná hra. Zvlášť, když máte v partě někoho se skotským kiltem a ty pády se občas chtě nechtě vyskytnou. Obešlo se to naštěstí bez zlomených kostí a všichni mohli na parketu křepčit vesele ještě dlouho po tom, co to fotografka přestala dávat. Ještě před půlnocí už mi z celodenní posilovny vypovídaly službu bicáky a nohy bolely jak ďas z neustálého lítání a dřepování. Ono se to totiž nezdá, ale nafotit celodenní svatbu je pěkná fyzická fuška. A takovou posilovnu já teda můžu!