Podvečerní procházka mezi poli

Na sklonku jara, když rozkvetou vlčí máky, a vy víte, že už brzy půjde chodit v šatech a sandálech… zůstat venku vzhůru a fotit třeba až do devíti, než zapadne slunce za obzor… natrhat do vázy svazek lučního kvítí jen tak z procházky… to vše a mnohem víc je pro mě začátek června.

Miluju to teplé zacházející slunce a světlo, které díky němu vždy obejme přírodu. Portréty nafocené v tuto hodinu jsou vždycky to nej. Takže když jsme šly s Violettou fotit do polí, věděla jsem, že to bude pecka. Nejen, že bylo dokonalé počasí a příroda přímo zářila krásnými teplými barvami svých květů, ale navíc jsem před sebou měla tuhle nádhernou blonďatou bytost s neskutečně zajímavou tváří a ještě hezčím srdcem.

Violetta je z Ruska a celé focení tak probíhalo v angličtině (ruštinu jsem bohužel vzdala kdysi na gymplu). Já, jakožto bývalá lektorka, a ona, jakožto zcestovalá a úžasně nadaná osoba, jsme proto ani nezápasily s žádnou jazykovou bariérou a celé focení si o to víc užily.

Každá fotka má svůj příběh a celý set dohromady vypovídá střípky o její povaze a o tom, co má ráda. Chci takové focení častěji. Není to o pózování a štelování úhlů, ale o uvolnění a otevření části sebe sama. Jen tak můžou vznikout fotky, ve kterých se najdete, a u každé z nich vám vyskočí potutelný úsměv, protože vy víte…