Zrzavý slunko a barokní andělíčci

  • by

Je srpen. Takový ty dny, kdy si začínáte uvědomovat, že už tu léto dlouho nebude. A tak, i po všech těch nespokojenejch výtkách směrem k horkýmu počasí, vítáte vyšší teploty nastavením tváře teplýmu slunku. Třicítky jsou pryč, teď je člověk vděčnej za pětadvacet. A jen doufá, že bude pomalej podzim.

S tím vším je spojená další věc. Už dlouho nepůjde fotit odpoledne a večer po práci. Světlo už je jen tak tak do osmi. A ubývá ho. Zimní celodenní zlatá hodinka má sice něco do sebe, ale i tak. Nejlíp a nejvíc se fotí v létě. Takže ještě hurá ven a do ulic.

No a s kým jiným, než s někým, kdo má vlasy jako samo to ohnivý zapadající slunko…

S Jančou jsme fotily… no, už to bude dávno. Mezitím stihla nabrat bříško a dát novej život malýmu zrzavýmu andílkovi s ohromnejma očiskama a neskutečnou zálibou v hrabání po foťáku.

Na začátku to bylo jedno z těch focení, kdy mám vnitřně pocit, že mi chybí kreativita. Jop, zná to každej tvůrčí člověk. A kdo tvrdí, že ne, kecá. Nápady nepřicházely a celý jsme to braly víc jako procházku a pokec, než seriózní fotosešn. O to víc to bylo kouzelný. Zbožňuju, když mi focení do cesty přivede fajn lidi a mám možnost s nima vybudovat něco víc.

Ale jak už to tak mívám, po pár prvních cvacích se kreativní blok rozplynul a za chvíli jsme ostošest fotily v altánku pod Petrovem se spoustou lidí kolem. A bylo nám to fuk. Malá Emma se zamilovala do mýho skla, a když jsem jí ho dala osahat, očička se rozsvítily jako vánoční stromek. Tahání kočárku do schodů byla vítaná posilovací část, my obkroužily centrum Brna bez špetky dětskýho pláče a při zlatý hodince si řekly na viděnou.